Stalo se, co se muselo stát. Ledva doschla hlína na hrobě finských melancholiků SENTENCED, ledva protekla poslední kapka vodky hrdlem truchlících, ledva Ville Laihiala odložil svůj pohřební rubáš do almary... už je tu zpátky duch Odsouzenců, který mluví jeho hlasem. POISONBLACK se tak z levobočka stávají hlavní Villeho aktivitou, o čemž svědčí i fakt, že černovlasý mračoun už nenechává svůj chraplák pochrupkávat nad kytarou, ale od odešlého J. P. Leppäluoty převzal roli hlavního vokalisty...

Zatímco předchozí deska se nesla ve zjevné duchu nepřiblížit se příliš tvorbě Laihialovi rodné hroudy, novinka je ovládána úmyslem zjevně opačným – evokovat ve fanouškovské obci maximum reminiscencí na tvorbu SENTENCED a tím i přivábit k doposud trochu nevýrazným POISONBLACK pozornost trhu. V Zemi tisíce jezer se zjevně dílo dobře podařilo, protože „Lust Stained Despair“ si ihned po vydání odskočilo na druhé místo tamního prodejního žebříčku...

Výměna vokálu sebou logicky přinesla i přitvrzení výrazu, což POISONBLACK jen a jen prospělo. Pokud si odmyslím skladkobolný bonbónek „The Darkest Lie“ a mondénního gothic metalového synka v ošoupeném svrchníku jménem „Nail“, představuje novinka Finů velmi dynamickou a slušně odsýpavou kolekci dravější heavy metalové melodiky s pečetí severu. Zjevně dobře poučeni kšaftem Odsouzenců sázejí zamračení pánové melodickou linku na rozjeté riffové vagóny, pod kotel přikládají dobře sestavenou vokální linkou i chytlavými kytarovými kudrlinkami a dobrý dojem završují decentními aranžemi (kláves je méně, jsou stažené, ale dobře pasují). Materiál nevyhlíží nijak opulentně, ornamentálně či uměle, naopak většina skladeb je velmi příjemnou ukázkou melodické přímočarosti bez zbytečného špekulování. Laihiala a spol. školu SENTENCED nijak nezostudili a hlasový projev kapelmajstra se zdá být rok od roku jistější a barevnější. Pokud bych měl z vyrovnané kolekce vyzdvihovat, pak určitě hodně příjemnou akustickou depku „Pain Becomes Me“ (tam se duch SENTENCED promenuje v plné polní) a po vzoru „Funeral Album“ odsýpající melodku „The Living Dead“. Nicméně s výjimkou nevýrazné riffovačky „Raivotar“ a již zmíněné „Nail“ se mi „Lust Stained Despair“ zamlouvá sakumprdum a už nějaký ten týden se při jeho poslechu bavím královsky naplněnou šablonou gothic metalu pro masy.

Ať chci, nebo nechci, vždycky se mi dere pod jazyk srovnání se zesnulou Villeho mateří SENTENCED. Nuže, oproti ní jsou POISONBLACK přeci jen chudým synečkem, který, zejména co se kytar týče, nemá zdaleka tak početné věno nápadů. Nicméně s tím málem si vystačí a každá melodie sedí do konceptu Černojedů jako dětská řiťka na šajskastrůlek. Postavím-li „Lust Stained Despair“ vedle zástupu gothic metalových pubescentů a androgynů, okupujících světové hitparády (nebo se o to aspoň zuřivě snažících), vychází mi tahle sympaticky nabroušená a nekomplikovaná nahrávka na čistých osm, čili velmi dobře. Půl bod strhávám z úcty k památce nebožky matky.